JEN S RODINOU JSEM KOMPLETNÍ
5. kapitola
Pohled Rose:
Nebylo moc lidí, kteří by mě dokázali překvapit, a už vůbec ne Lissa. Tím myslím, že jsem cítila každý její pohyb, dokázala přečíst každou její myšlenku, ale zdá se, že to nestačilo. Připlížila se ke mně jako kočka. Když jsem si ji prohlédla, vzedmula se ve mně pýcha. Nezbyl žádný pozůstatek toho, jak se ráno zhroutila, zůstal jen půvab a krása dragomirské princezny, která se snažila pomoct své kamarádce. Ale samozřejmě, protože jsem byla těhotná a tudíž plná hormonů, byla jsem skvělý hostitel pro temnotu éteru, takže jsem se jí podívala do tváře a tichým hlasem řekla:
"Co to sakra je Lisso? Cítítš poutem stejně jako já a nevšimla sis, že chci být sama? Nebo je to snad moc, něco takového žádat od její královské výsosti?"
Poutem jsem nic necítila. Lissa zůstala chladná a stejně tak její emoce. Jen se na mě s hrůzou dívala. Potom, jakoby spínačem, ke mně její emoce začaly připlouvat. Bolelo ji, že s ní mluvím takhle naštvaně. Cítila jsem, že by mi dala cokoli o co bych požádala, měla zájem jen o moje dobro. Věděla, že si s mým mozkem pohrává temnota. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit. Myslela jsem na Dimitrie a na všechny ty šťastné okamžiky, které jsme spolu prožili. Brzy se můj dech zklidnil a srdce dostalo zpět svůj normální rytmus. Lissa vycítila tu změnu a objala mě. Zabořila jsem jí hlavu do ramene a znovu jsem se rozbrečela.
"To je v pořádku Rose, sama jsi to řekla. Budou pryč maximálně týden, i když se to zdá dlouho," její hlas byl pro mě klidňující. Z nějakého důvodu mě to naštvalo.
"Kdo si sakra myslíš, že jsi? Nikdo neví, čím si procházím..." zbytek argumentu mi zamrzl na rtech. Ona věděla, čím si procházím. Jen se snaží mi pomoct, vypořádat se se zármutkem, i když očividně cítí totéž a já s ní jednám jako mrcha? Co to semnou sakra je?
"Ne Rose, to nejsi ty. To z tebe mluví temnota. Kdyby nebyla v tobě, byla by ve mně. Co takhle si udělat holčičí den, co ty na to?" zeptala se. Lissa byla anděl v každém slova smyslu. Byla to jedna z nejlaskavějších a nesoucitnějších lidí, jaké jsem poznala. Někdy jsem přemýšlela, co jsem udělala, že si zasloužím takovou nejlepší kamarádku, jako je ona. Ať to bylo cokoli, byla jsem ráda, že ji mám ve svém životě.
"Myslím, že to je právě to, co teď potřebuju, odpočinout si," řekla jsem jí.
Usmála se a vytáhla mobil, aby zařídila vše potřebné. Netrvalo dlouho a byli jsme na cestě do centra Dvora.





Promiň že komentuju takhle pozdě, ale byla jsem pryč
inak naprosto nádherná kapitolka 