DOMOV JE TAM, KDE JSI TY
24. kapitola
Originál ZDE
Pohled Rose:
Snažila jsem se zjistit, co se stalo tak špatného, ale naštěstí anděl Lissa zablokovala pouto, takže jsem mohla cítit její přítomnost, ale nic víc. Od chvíle kdy se posadila, jsem jen čekala kdy začne. Nemohla jsem si pomoct a zaťala ruce v pěst. Lissa se kousla do rtu a jediný pohled na mé zaťaté pěsti jí smazal úsměv z tváře. Vystřídal ho vážný a dravý výraz.
"Rose," začala, "jsi si jistá, že chceš, abych ti to řekla hned, když je tvoje aura ještě trochu tmavá? Proč nepočkáš, až budeš moct spálit přebytečnou energii?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Liss, jestli je to špatný, pak mi to musíš říct hned. Řekni mi to, abych nad tím mohla převzít kontrolu," řekla jsem jí.
Zaváhala jen na okamžik a pak jí v jadeitových očích blýsklo řešení.
"Dobře," řekla pomalu. "Myslíš si, že nejsi vůbec nemocná?" zeptala se a já překvapeně zamrkala.
"Ne, měla bych?" nechápala jsem.
Zavrtěla hlavou. "To proto, že jsem tě uzdravila, s pomocí Soni a Adriana. Když jsme tě našli, bylas úplně pomlácená a plná modřin."
"Lisso?" přerušila jsem ji. "Když jsi říkala, že je moje aura tak tmavá, proč jsi mě nezastavila? Proč jste mi nebránili?"
"Rose, to je to, co se ti snažím říct," řekla. "V okamžiku, kdy jsi utekla, jsme doktorka a já šli za tebou. Dimitri se k nám přidal jen o pár vteřin později, ale bylo to, jako by ses pohybovala na úplně jiné úrovni. On vlastně říkal, že tě nikdy neviděl běžet tak rychle. Ani na akademii, když ses na něj snažila udělat dojem." Chystala jsem se něco říct, ale zastavila mě zvednutím ruky. "Snažila jsem se s tebou komunikovat skrz pouto, ale ignorovala jsi to."
Neuvědomila jsem si, jak moc jsem utíkala před tou, o kterou jsem se měla starat. Ani jsem na ní nepomyslela. Vše na co jsem myslela, byla moje vlastní potřeba být sama.
"Když jsme tě našli," pokračovala. "Rose, měla by ses vidět." Bylo překvapující vidět samu sebe, se všemi modřinami a ranami, očima Lissy. Zalapala jsem po dechu. "Jo, bylo to špatné. Nemohla jsem přijít na to, proč nebo jak sis poranila ruce, ale pak jsem to pochopila. Byl to žal a zármutek, všechna ta nejistota, kolem toho, jak se cítí Dimitri, v kombinaci s éterem a temnotou, která tě do toho dostala. Po Dimitriově dalším šetření a trnů nalezených kolem tebe, jsem konečně zjistila jak."
"Jo Liss, vzpomínám si, že když jsem praštila do stromu, pomyslela jsem si, že jsem konečně pochopila cos myslela tím, že s fyzickou bolestí, je ta emocionální snesitelnější."
Lissa se pousmála. "Jo, co se toho týká, musela jsi mlátit zrovna do růží! Uvědomuješ si, že se tvoje klouby úplně nevyléčili?" Podívala jsem se dolů a zjistila, že má pravdu.
"Teď už jo. Proč jsi mi je nevyléčila?" zeptala jsem se a hned se cítila provinile.
"Nemusíš se cítit provinile. Víš, že bych ti je vyléčila, kdybych mohla. Dimitri řekl, že ne, že se ti o ně postará sám," řekla a ukázala na mé klouby.
"Opravdu?" Nedokázala jsem si představit, že by pro mě dělal něco tak milého.
"Rose, měla jsi ho vidět, když jsme tě nemohli najít. Pořád koukal do prázdna a jeho aura byla tmavší než kohokoli jiného! Byl to vlastně on, kdo přišel s nápadem, kde bys mohla být, protože já jsem tě poutem nemohla najít. Byla jsem blízko, ale omdlela jsi. Když jsem jim řekla, že jsi někde, kde je hodně stromů, navrhl srub. Horší část toho všeho je, že když jsme tě našli, leželas na břiše. Bály jsme se, žes na to břicho spadla, když jsi ztratila vědomí."
Spadla jsem na břicho? V tu chvíli mě napadla překvapující myšlenka. Položila jsem si ruce na bříško. "Lisso, je dítě v pořádku? Byla tu doktorka Contová?" zeptala jsem se s bušícím srdcem.
Chytla mě za ruku v uklidňujícím gestu. "V pořádku, děťátku nic není. Vidím jeho auru a barvy vypadají zdravě."
Nemohla jsem si pomoct. Postavila jsem se na nohy a začala přecházet sem a tam.
"Rose, měli byste si s Dimitriem promluvit.Já..." přerušila jsem ji.
"Nebudu s ním mluvit Liss. Dimitri tvrdí, že mě miluje, ale přesto nevěří, že bych ho nepodvedla?" Možná moje chování způsobovaly hormony, nebo to možná byla přetrvávající temnota éteru. Ať tak či tak, někde hluboko jsem věděla, že má Lissa pravdu. Bez ohledu na to, co se stalo, bylo to i jeho dítě a zaslouží si být součástí jeho života.
"Poslouchej Rose! Jsi sobecká! To dítě je stejně tak tvoje jako jeho, ať se ti to líbí nebo ne, on to musí vědět! Musíš vědět jak se cítí. Jen mu dej šanci." Tím mě ohromila.
"Dobře, dám mu šanci," řekla jsem, čímž jsem překvapila samu sebe.
V tu chvíli můj ruský bůh otevřel dveře a řekl Lisse, že jí volá Christian. Pokynula mu, aby zůstal. Nemělo smysl odkládat nevyhnutelné.





Božííí !!! nádhera !! jen to teďka píšu i za Elen.... a teď nebudeme 10 dní komentovat, protože jedeme pryč ..