DOMOV JE TAM, KDE JSI TY
22. kapitola
Originál ZDE
Pohled Lissa:
Bylo docela těžké zaměřit se na okolí Rose, ale z jiného důvodu. Všechno vypadalo rozmazaně. Nemohla jsem toho moc vidět, ale její emoce ke mně vždy pulzovaly velice silně. Když cítila bolest a věřte mi, když říkám, že i teď opravdu cítila, bylo to víc než jen fyzická bolest. Stále jsem nemohla říct co bylo příčinou, ale prožívala také duševní bolest. Přemýšlela, jak by od ní mohl Dimitri odejít. Viděla jsem její strach, kvůli Dimitriově zlosti. Byla příliš zabraná do vlastního žalu, než aby si všímala okolí.
Kluci a já jsme mířili ji najít, ale nebylo to vůbec snadné. Bylo to jak řekl Adrian, že nechce být nalezená. Vždy když jsem udělala pokrok a přiblížila se ke zjištění, kde je, náhlá síla mě poslala zpět do mé hlavy. To už jsem nebyla moc daleko k opravdu sprostým nadávkám.
"Oh, kurvafix! Rose je tak tvrdohlavá! Nechápe, když se jí lidé ve skutečnosti snaží pomoct!" zaječela jsem. Myslím, že můj náhlý výbuch kluky vyděsil. Christian mě vzal za ruku a pevně ji stisknul. Dimitri a Adrian se postavili kolem mě, jako by se chystali mě chytit, kdyby to bylo potřeba.
"Klid, Liss," šeptal mi Christian do ucha. "Uklidni se, najdeme ji." Opřela jsem se o něj, protože mě to uklidňovalo.
Náhlý výbuch bezvědomí z pouta mě vytrhlo z objetí Christiana. Rose právě omdlela. Začala jsem vzpomínat na nějaké záchytně body z pozemků, které jsem viděla v její hlavě a rozhodla jsem se.
"Dimitri, víš kam by Rose šla, když by byla stejně mimo jako dneska?" zeptala jsem se.
"Ne, opravdu ne," zarazil se najednou.
"Ano?" vyzvala jsem ho.
"Srub, v odlehlé zalesněné části. Znáte oblast, která vypadá jako minijungle?" řekl a jeho oči se rozsvítili.
Usmála jsem se. "Konečně! Konečně máme nějaké vodítko!" řekla jsem a skoro tancovala radostí. Adrian a Christian se tvářili trochu nechápavě. Dimitri se jen usmál. Alespoň to byl skutečný úsměv a ne falešný, který byl na jeho tváři celý den.
Asi o 15 minut později jsme všichni stáli před srubem. Nezdálo se, že by uvnitř někdo byl. Všechno bylo tiché a prázdné. Srub byl krásný, ale mezi všemi těmi stromy to vypadalo jako děsivé a zlověstné místo. Pomocí éteru jsem hledala auru, která byla typická pro Rose. Nic. Nebyla tam.
"Liss, támhle," ozval se Adrian.
Při pohledu směrem, kterým se díval on, jsem nic neviděla, až když jsem zapojila éter.
"Rose! Támhle!" ukázala jsem a pokynula zbytku, aby mě následoval. Pohled, který se nám naskytl, nebylo to, co jsme očekávali. Rose ležela v bezvědomí na zemi. Karmínová krev tekoucí z jejích zápěstí a kotníků.
Omlouvám se za zpoždění, ale týden mi nešel internet a času taky nebylo nazbyt.





to je v pohodě já to chápu ;) jinak opravdu nádhera !!!