21. kapitola

17. června 2013 v 18:00 | Cassi |  Domov je tam, kde jsi ty

DOMOV JE TAM, KDE JSI TY

21. kapitola

Originál ZDE




Pohled Rose:



Ani jsem se neohlédla, když jsem plnou rychlostí běžela pryč od všech a všeho. Slzy, které jsem v ordinaci zadržovala co bylo v mých silách, teď volně stékaly po mé tváři. Plíce mi hořely z nedostatku kyslíku a cítila jsem, že se mi každou chvíli podlomí vysílené nohy. Musela jsem se chytit jednoho ze stromů v zalesněné části dvora. Klesla jsem na kolena a mé tělo se otřásalo vzlyky.

Nebyla jsem si jistá, jak dlouho jsem tam seděla a nekontrolovaně vzlykala, ale tomu je teď konec. Jsem přeci Rose Hathaway a ta nepláče. Zvedla jsem se jedním rychlým pohybem. Kolena mě bolela, z klečení na tvrdé hlíně. Měla jsem je odřená, ale na tom nezáleželo. Potřebovala jsem vypustit vztek, který jsem v sobě potlačovala. Bohužel jediná věc, která mi mohla přinést úlevu, byla bolest. Zvedla jsem ruku a praštila do stromu vší svojí silou. Moje ruka zanechala v kůře stromu díru. To mě ale nezastavilo a já pokračovala v úderech. Byla jsem si jistá, že moje klouby praskají s každou další ranou, ale bylo mi to jedno. Konečně jsem pochopila to Lissyno řezání, fyzická bolest činila tu emocionální snesitelnější. Podívala jsem se dolů na mé klouby, byly skutečně potrhané a oteklé a měla jsem v nich úlomky dřeva. Ale to nebylo to, co mě fascinovalo. Byla to krev tekoucí z mých ran. Trochu jsem se zasmála.



Pohled Lissa:



Pocítila jsem neskutečnou bolest, téměř agónii.

"Lisso, co se děje?" zeptal se Dimitri. "Je to Roza? Víš, kde je?"

Myslela jsem, že teď, když je pouto oboustranné, bude snažší Rose najít, ale ona měla zkušenosti. Věděla, jak pouto zablokovat, abych ji nemohla vycítit a najít. Teď však uklouzla. Ani to nemohla držet tak dlouho. Bylo to přes tři hodiny, co utekla. Dimitri, Christian, Adrian a já jsme ji hledali po celém dvoře. Dimitri mě vzal za ruku a pomohl mi vrátit se zpět do mojí hlavy. Až pak jsem si uvědomila, že čeká na odpověď.

"Cítim ji, ale jako bych to nemohla uchopit. Je psychicky unavená, ale její bloky pořád pevně drží. Jsou to jen záblesky, nestačí to, abych zjistila kde je." Řekla jsem jim.

Christian zaklel. "Páni, to jsem netušil, že Rose je takový machr na mentální bloky."

Adrian zasténal.

"Rose má sílu, se kterou je třeba počítat. Když nechce být nalezená, nejsem si jistý, jestli to dokážeme," řekl a ve smaragdových očích se mu blýskla starost.

Nebyla to reakce Adriana nebo Christiana, co mě tak vyděsilo. Byla to reakce Dimitrie. Jen zíral na náhodný strom, ale nebyla jsem si jistá, jestli ho skutečně viděl. Jeho aura promítala barvy někoho, kdo si dělá starosti a má strach. Podívala jsem se na Adriana a zjistila, že taky koukal na jeho auru. Naše pohledy se setkaly a v jeho očích byl záchvěv odhodlání. Chápal to, samozřejmě, že ano. Rose pro mě znamenala hodně, ale přátelství, které měla s Adrianem bylo jiné. Věděl jaké to je, žít bez ní. Snažil se, aby bylo všechno lepší a teď se cítil, jakoby selhal.

"Adriane ne, není tvoje vina, že utekla," snažila jsem se ho uklidnit.

"Ne, je to moje vina," ozval se Dimitri.

"Neobviňuj se...Rose nemyslela úplně jasně, když opouštěla kliniku. Byla pohlcená temnotou éteru." Řekla jsem jim všem.

Byla to pravda. Když Rose opouštěla kliniku, měla v sobě spoustu temnoty. Viděla jsem to v její auře. Barvy značně potemněly a obvyklé načervenalé zlato, kterým byly naše aury obklopeny, bylo nahrazené černou, která tam byla předtím. Když se naše pouto opět zformovalo, snažila jsem se éter používat co nejméně. Rose mi řekla, že to není potřeba. Soňa našla jiný způsob, jak si poradit s temnotou. Vynaložit veškerou negativní energii do sportu. Běhala kolečka víc než kterýkoli jiný dhampýr. Rose se snažila a pracovala na tom. Ale když zjistila, že je těhotná a viděla ten chlad v Dimitriových očích, temnota ji úplně pohltila.

Z mých úvah mě vytrhla ostrá bolest v zápěstí. Sevřela jsem ruce v pěst a padla na kolena. Christianovy paže mě okamžitě zachytily.

"S Rose je něco špatně," vydechla jsem.

Zatlačila jsem proti jejím ochranným zdím. Chvíli se nic nedělo. Po chvíli jsem ale viděla očima Rose. Všechno bylo rozmazané a já si myslela, že je to mnou. Párkrát jsem zamrkala a uvědomila si, že to všechno Rose. Chystala se omdlít a já už bych pak nezjistila kde je. Prošla jsem její nedávné vzpomínky a viděla jsem, že je v odlehlé zalesněné části dvora. Řekla jsem to ostatním a hned jsme se vydali za ní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tessinka Tessinka | 17. června 2013 v 18:42 | Reagovat

oooo .... nádhera !!!

2 Tessinka Tessinka | 21. června 2013 v 19:53 | Reagovat

Kdy přidáš další kapitolku ?? ;//

3 Cassi Cassi | Web | 23. června 2013 v 14:57 | Reagovat

[2]: Bude zítra, omlouvám se

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama