10. kapitola

10. května 2013 v 18:00 | Cassi |  Domov je tam, kde jsi ty

DOMOV JE TAM, KDE JSI TY

10. kapitola

Originál ZDE



Pohled Rose:



Neměla jsem tušení, kde to vlastně jsem. "Ale notak! To už je ku*va nepříjemný!" zvolala jsem do prázdna. Přesně jak jsem si myslela, nikdo mě neslyšel. Rozhlédla jsem se, pravděpodobně jsem pořád uvězněná, tam kde před chvílí. "Možná mě přijde zachránit jiný duch." Zamumlala jsem.

Kéž bych mohla popsat toto místo, ale nešlo to. Hlavně proto, že tam nic nebylo, kromě toho, že bylo šedivé a ponuré. Opravdu strašidelné. Nebylo snadné vystrašit Rose Hathawayovou, ale tohle...

Přemýšlela jsem bůhvíjak dlouho, ale moje mysl byla prázdná. Znovu jsem omdlela, pokud to vůbec bylo možné.



Pohled Adrian:



Zavřel jsem oči a hledal známé spojení, které by mě zavedlo do mysli Rose. To co jsem ale našel bylo opravdu divné, to jsem nečekal. Její mysl byla prázdná, nemohl jsem se k ní dostat. Otevřel jsem oči a zíral na všechny v místnosti.

"Co se děje, Adriane?" zeptala se Lissa.

Byla klidná a já přemýšlel, jestli to nebylo proto, že od ní Rose převzala temnotu. Dívala se na mě a zkoumala mojí auru.

"Nemůžu se s ní spojit." Řekl jsem.

"Co tím myslíš?" zeptal se Dimitri zlomeným hlasem. Možná je dobrý v ukrývání svých emocí ve tváři, ale jeho hlas nezní jako obyčejně silně a jasně.

"Spojil jsem se s její myslí, ale byla prázdná. Nevím jak to vysvětlit. Tohle jsem nikdy dřív neviděl."

Doktorka přišla krátce po skončení tohoto rozhovoru. Podívala se na její životní funkce a zamračila se. Vzhledem k tomu, že byla Rose mimo více než den, poslal Abe pro doktorku Oledzkou na akademii. Myslel si, že bude v té péči rozdíl, protože znala Rose od malička.

"Její životní funkce jsou v pořádku," řekla, "nechápu proč se ještě neprobudila."

Na doktorčině tváři se vystřídaly emoce od nevíry až k zděšení. Tehdy jsem si uvědomil, že Rose považuje za více než pacienta. Vždycky jsem věděl, že mezi nimi je nějaký vztah, ale nikdy jsem si nevšiml jak velký. Vlastně Rose vyrůstala na akademii a byla poměrně často zraněná, přičemž ji ošetřovala právě doktorka Oledzká, takže je to jasné.

Dejme jí trochu víc času. Myslím, že její tělo je vyčerpané, ale brzo se probudí." Řekla pomalu.



"Budu se dál snažit ji navštívit ve snu." Řekl jsem, když doktorka opustila místnost. Z nějakého důvodu se mi o tom nechtělo mluvit, když byla doktorka v místnosti.

Znovu jsem zavřel oči a zaměřil se na mysl Rose. A bylo to tam, spojení, které tam před chvílí nebylo. Výběr místa jsem nechal na povědomí Rose.



Pohled Rose:



Někde v temnotě mé mysli se začal zhmotňovat svět. Zaměřila jsem všechnu svou energii, abych našla to místo. Tento pocit jsem znala, bylo to už tak dávno. Sen éteru! Že by za mnou přišel Adrian? Sen se přede mnou zhmotnil a já se ocitla v překrásné zahradě. Tuto zahradu bych poznala kdykoli. Byla to zahrada Soni Karpové. Byla jsem tam jen jednou, ale nějak mi utkvěla v paměti. A tam, mezi květinami, stál Adrian.

"Adriane!" zvolala jsem a běžela ho obejmout.

"Malá dhampýrko." Řekl.

Stará přezdívka ve mně vyvolala směsici pocitů. Byla jsem šťastná a překvapená. Takhle mě Adrian neoslovil už víc než rok.

"Jsem rád, že jsi v pořádku," řekl, "ale jestli jsi v pořádku, tak proč se neprobudíš, Rose?" zeptal se se zamračeným výrazem na jeho hezké tváři.

"Protože...protože nemůžu, Adriane." Zadrhl se mi hlas.

"Co tím myslíš, že nemůžeš?" zeptal se.

"Slyším všechno, co se kolem mě děje, ale prostě se nedokážu probudit. Je to jako bych neovládala svoje tělo." Řekla jsem mu všechno. Jak jsem byla mezi světem živých a mrtvých, setkání s Masonem a jak jsem skončila na temném, šedém, ponurém místě. Adrian vypadal zmateně. "Adriane?" zeptala jsem se tiše, překvapena tím, jak zranitelně to znělo.

"Malá dhampýrko," řekl pomalu, "nevím jak ti pomoct. Nikdy jsem nic podobného nezažil." Podíval se na mě provinile.

"Ne, Adriane. Teď mi pomáháš. Vždyť jsi dostal mojí mysl z toho pekla." Snažila jsem se o té situaci vtipkovat, i když na tom nic legračního nebylo. Vtipama jsem se vždy snažila udržet své přátele šťastné.

Na jeho tváři se objevil smutný úsměv. "Chyběla jsi mi, Rose," řekl, " je mi to líto. Příliš jsem se litoval, než abych se snažil zachránit naše přátelství.

"Adriane," řekla jsem, "nemusíš se litovat. Máš Sydney, stejně jako já mám Dimitrie." Snažila jsem se aby se cítil líp.

"Ano, mám Sydney a opravdu jí miluju, ale ona není ty, malá dhampýrko." V tu chvíli jsem si byla jistá, že moje čelist spadla až na zem, protože Adrian se zasmál a pokračoval. "V klidu, neměl jsem na mysli, že jsem do tebe zamilovaný. Chci jen říct, že jsi jedna z mých nejlepších přátel a už nechci bojovat za něco co nemělo smysl. Miloval jsem tě, ale asi jinak, než jsem si původně myslel, nevím." Z nějakého důvodu mi jeho proslov vehnal slzy do očí.

"Adriane," řekla jsem a jedna slza už stékala po mé tváři. Adrian ji setřel.

"Neplač," řekl konejšivě.

"Opravdu jsem tě milovala, jen ne tak jak jsi potřeboval. Mé srdce vždy patřilo Dimitriovi a nemyslím si, že se to někdy změní."

"Já vím," souhlasil. "Vše co jsem chtěl říct je, že všechnu bolest hodíme za hlavu a budeme jen přátelé. Viděl jsem, jak je ti mizerně, když jsi semnou byla v jedné místnosti a já tě jen ignoroval. Opravdu se moc omlouvám, Rose. Nikdy jsem ti nechtěl působit bolest."

Ta bolest, kterou jsem kvůli Adrianovi cítila v hrudi, ustoupila. "Adriane, ani nevíš, jak jsem šťastná, že to říkáš. Nenáviděla jsem ten pocit, že jsem ti ublížila, to jsem nikdy nechtěla. Omlouvám se, vždy budeš mít v mém srdci speciální místo." Zamrkal a já si byla jistá, že tím rozhání slzy. Ovinula jsem ruce kolem něj a on mi objetí opětoval.

"Rose, musíš se vrátit. Lissa vyšiluje. A Belikov na tom taky není dobře, i když své emoce skrývá, tak já je vidím. Jo a Rose?"

"Ano?" zeptala jsem se. Výraz v jeho tváři byl k nezaplacení. Cokoli co řekne, musí být dobré.

"Ty a Lissa máte znovu pouto. Ačkoli je tvé auře něco jiného, musím se ještě podívat na Lissu a přijít na to co." Řekl to, jako by mluvil o počasí.

"Co? Adriane, jsi si jistý?" zeptala jsem se.

"Buď pozitivní, malá dhampýrko. Musím jít. Bojuj Rose. Budeme ti držet palce." Zvedl ruku zabalenou v pěst. Musela jsem se smát.

"Adriane, to je k nezaplacení!"

S posledním úsměvem sen rozpustil. Měla jsem pocit, že už je vše v pořádku. Adrian a já jsme byli znovu přátelé a já byla šťastná. Teď už jen dostat se zpět ke svým přátelům a Dimitriovy. To zvládnu. Jsem Rose Hathawayová a ta se nevzdává.


PŘEDCHOZÍ DALŠÍ
13.5.2013 další kapitola
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám Home is where you are?

Líbí
Ujde to
Nelíbí

Komentáře

1 Tessinka Tessinka | 11. května 2013 v 8:13 | Reagovat

NOtak ... já nemám slov ... úžasné, dokonalé... tohle byla zatím nejhezčí kapitola !!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama